Epizoda 3. - Mléčná dráha
5. 2. 2011
…Modrý tunel, pulsující zvuk hypergenerátoru. Jim vstal ze své sedačky a podíval se na holografickou hvězdnou mapu.
„Kapitáne Charlesi, kdy budeme u P3X – 2878?“ zeptal se Jim.
„Při výkonu 200 000 ly za den, což je naše max. rychlost za 122,256 sekund. Protože tam nepotřebujeme být tak rychle a ani gravitace hvězdných systému v okolí to nedovolí, tak to bude trvat 28 minut a 36 sekund přesně. To odpovídá výkonu přibližně 0,16 ly · s-1 .“ odpověděl podrobně kapitán Charles.
„Hezký čísla. Mám návrh. Přidejte trochu šťávy, potřebuju jít na toaletu.“
„Ty čísla mi řekl major Cain. Jinak toalety jsou i zde.“ Namítl Charles.
„To nevadí. Řekněme, že si musím na P3X – 2878 něco vyřídit.“ Odsekl Jim. „Vymyslel jsem si blbou lež, co? Nevím, kde na to chodím.“
„Kapitáne Charlesi, kdy budeme u P3X – 2878?“ zeptal se Jim.
„Při výkonu 200 000 ly za den, což je naše max. rychlost za 122,256 sekund. Protože tam nepotřebujeme být tak rychle a ani gravitace hvězdných systému v okolí to nedovolí, tak to bude trvat 28 minut a 36 sekund přesně. To odpovídá výkonu přibližně 0,16 ly · s-1 .“ odpověděl podrobně kapitán Charles.
„Hezký čísla. Mám návrh. Přidejte trochu šťávy, potřebuju jít na toaletu.“
„Ty čísla mi řekl major Cain. Jinak toalety jsou i zde.“ Namítl Charles.
„To nevadí. Řekněme, že si musím na P3X – 2878 něco vyřídit.“ Odsekl Jim. „Vymyslel jsem si blbou lež, co? Nevím, kde na to chodím.“
P3X – 2878, 10:54, 1. 8. 2089
Na orbitě se objevil modro fialový flek, připomínající mračno Jódu, z nějž vylétl DSC – 5. Okamžitě přibrzdil na 100 km s -1. Na orbitě už vyčkávaly dva těžké křižníky BC – 17 a bojové lodě třídy Zatar.
„Navažte komunikaci, na vizuál.“ Rozkázal Jim a odfouknul si.
Na pravém LCD monitoru o úhlopříčce 100 palců se objevil malý šedivý Aztaran. Seděl za červeno stříbrným stolečkem.
„Zer thon te ceget.“ Pověděl šedivý mužík.
„Také vás rád vidím.“ Pověděl Jim. „Jak víte, budeme pokračovat k Q7M – 4741. Tam zastavíme a nabereme energii, suroviny na pohon, jídlo atd. Byl jste seznámen s plány?“
„Zajisté. Je mi ctí spolupracovat.“ Pousmál se Kgaraz Ferzar, generál Aztaranské Flotily. „Ukončuji spojení, zatím nashledanou.“
„No a já si skočím dolů na povrch něco vyřídit.“
Bílý záblesk transportního zařízení přenesl Jima na ulici, do hlavního města planety. Zamířil okamžitě ke svému známému, prodejci cetek z různých koutů Mléčné dráhy.
„Ahoj, Jimmy!“ pronesl radostně Jackie Gonzales, majitel obchodu.
„Nazdar, neviděl jsem tě už skoro rok. Jak se máš?“
„Dobře, co Dodge?“
„Ten je na tom taky dobře. Tak co pro mě máš tentokrát?“
„Bohužel jsem nic zajímavýho nesehnal.“
„Tak to je škoda.“ Pověděl s lítostí v hlase Jim.
„Něco bych tady možná měl. Nějaká stará počmáraná tabulka. Přines mi to nějaký děda.“
„Tak mi to dej. Na cestě se to bude hodit.“ Pronesl Jim důrazně.
„Na jaký cestě?“ zeptal se Jackie.
„Příliš tajné, abych ti to řekl.“ Odpověděl lhostejně.
„Tak snad se ještě někdy uvidíme!“ rozloučil se.
Na orbitě se objevil modro fialový flek, připomínající mračno Jódu, z nějž vylétl DSC – 5. Okamžitě přibrzdil na 100 km s -1. Na orbitě už vyčkávaly dva těžké křižníky BC – 17 a bojové lodě třídy Zatar.
„Navažte komunikaci, na vizuál.“ Rozkázal Jim a odfouknul si.
Na pravém LCD monitoru o úhlopříčce 100 palců se objevil malý šedivý Aztaran. Seděl za červeno stříbrným stolečkem.
„Zer thon te ceget.“ Pověděl šedivý mužík.
„Také vás rád vidím.“ Pověděl Jim. „Jak víte, budeme pokračovat k Q7M – 4741. Tam zastavíme a nabereme energii, suroviny na pohon, jídlo atd. Byl jste seznámen s plány?“
„Zajisté. Je mi ctí spolupracovat.“ Pousmál se Kgaraz Ferzar, generál Aztaranské Flotily. „Ukončuji spojení, zatím nashledanou.“
„No a já si skočím dolů na povrch něco vyřídit.“
Bílý záblesk transportního zařízení přenesl Jima na ulici, do hlavního města planety. Zamířil okamžitě ke svému známému, prodejci cetek z různých koutů Mléčné dráhy.
„Ahoj, Jimmy!“ pronesl radostně Jackie Gonzales, majitel obchodu.
„Nazdar, neviděl jsem tě už skoro rok. Jak se máš?“
„Dobře, co Dodge?“
„Ten je na tom taky dobře. Tak co pro mě máš tentokrát?“
„Bohužel jsem nic zajímavýho nesehnal.“
„Tak to je škoda.“ Pověděl s lítostí v hlase Jim.
„Něco bych tady možná měl. Nějaká stará počmáraná tabulka. Přines mi to nějaký děda.“
„Tak mi to dej. Na cestě se to bude hodit.“ Pronesl Jim důrazně.
„Na jaký cestě?“ zeptal se Jackie.
„Příliš tajné, abych ti to řekl.“ Odpověděl lhostejně.
„Tak snad se ještě někdy uvidíme!“ rozloučil se.
Jakmile se Jim vrátil na loď, už byla připravená k odletu. Celý proces startu do hyperprostoru se zopakoval, akorát na ten rozdíl, že DSC – 5 byl následován pěti loděmi.
Modrý tunel. Nic, kromě rozpité modré barvy se v hyperprostoru nedalo pozorovat. Vstal a šel se podívat po lodi. Nejdříve zamířil dopředu. Pozorovací místnost byla prázdná. Nikdo nesledoval blankytnou modř. Kdo by taky, pomyslel si. Vyrazil zpátky k můstku. Míjel ubikace, společenské prostory. Před centrální částí lodi dokonce našel tělocvičnu. Místo, aby šel zpátky na můstek, prošel kolem kantýny a ošetřovny do zadní části lodi, kde byly pouze technické věci. Obrovské dveře jej ujistily, že jde správným směrem. Za dveřmi byly krystalové pojistky, na každé straně tři místnosti. Kdyby je někdo všechny vytáhl, spočítal by jich hodně přes tisíc. Pak se chodba rozdvojovala. Uprostřed byly dveře ze slitiny Olova, Trinia a Tarydu. Uvnitř byla podle plánku hlavní pojistková skříň. To znamenalo asi sto metrových krystalů, každý v Natérové lázni a vlastní skřínce. Po vnějších stranách chodeb byly kondenzátory energie pro zbraně. Kondenzátor byl také specifický. Tři načernalé, Osmio – Uritiové, dvacet metrů dlouhé tyče o průměru jednoho metru složené vedle sebe v kapalném Natéru. To vše byl jeden kondenzátor o kapacitě neuvěřitelných 15 TF (terra faraday). Poté se chodby znovu spojovaly. Dvě odbočky, které se potom opět spojovaly, vedly k dalším kondenzátorům a reaktorům pohonu. Tlustá chodba, jdoucí rovně, jej zavedla ke zdroji energie, dvěma obrovským gondiových zásobníkům. Ty byly spojeny s hlavním generátorem, který transformoval energii do zbraní, systémů lodi a jiných. Pokračoval ke generátoru hyper-pole, který byl pod strojovnou. Byl zrovna v provozu, takže nechtěl obtěžovat techniky a vyrazil dál. Za chvíli došel k podlouhlým padesáti metrovým reaktorům podsvětelného pohonu. Mezi reaktory byl zásobník štěpného Kantia. Motory byly vypnuté, takže si Jim mohl prohlédnout emitory vedoucí k tryskám. Poblíž se nacházely malé reaktory určené pro manévrovací trysky a vzadu místnosti i antigravitačními motory.
„Pěkné, že pane?“ Přišel k němu technik malého vzrůstu. Měl tlusté brýle, a i když si mohl vadu operativně odstranit, dával přednost několika set let staré metodě.
„Docela jo. Nebouchne to?“ „zavtipkoval“ Jim.
„Ani náhodou pane.“ Ujistil jej technik.
„Hele, nechme těch oficiálností. Říkej mi Jimmy.“
„Ano, Jimmy.“
„No vidíš, tak je to lepší.“
Pousmál se a vyšel do vyššího patra spojného tunelu „Z“. Ve vyšším patře byl sklad náhradních dílů, malé zbraňové středisko, a záložní energetické zásobníky. Prošel kolem nich zpátky na můstek.
„Pěkné, že pane?“ Přišel k němu technik malého vzrůstu. Měl tlusté brýle, a i když si mohl vadu operativně odstranit, dával přednost několika set let staré metodě.
„Docela jo. Nebouchne to?“ „zavtipkoval“ Jim.
„Ani náhodou pane.“ Ujistil jej technik.
„Hele, nechme těch oficiálností. Říkej mi Jimmy.“
„Ano, Jimmy.“
„No vidíš, tak je to lepší.“
Pousmál se a vyšel do vyššího patra spojného tunelu „Z“. Ve vyšším patře byl sklad náhradních dílů, malé zbraňové středisko, a záložní energetické zásobníky. Prošel kolem nich zpátky na můstek.
Tam se znovu pohodlně usadil do velitelského křesla a položil si ruce na opěrky.
„Něco novýho?“
„Ne, pane!“ Odpověděl mu Marks.
„No dobře. Jak dlouho ještě?“
„Asi 12 minut.“ Zavolal na něj kapitán Charles.
„Díky.“
Nuda. Hyperprostor je zkrátka nuda. Pomyslel si Jim. Z jeho přemítání, jej vytrhlo zapípání subprostorového vysílače.
„Zachytávám šifrovanou zprávu,!“ zahoukl na Jima vysoký komunikační důstojník major Dickins.
„Přečíst!“
„Stavte se na U9U 1111.“
Náhle na lodi zavládlo ticho. U9U 1111 byla velmi tajemná planeta. Z ní pocházelo mnoho pozemské technologie. Kdysi tam pravděpodobně žila velmi vyspělá civilizace. Zůstalo po ní však jen pár záznamů. Ty se podařilo rozluštit, a proto pozemské lodě jsou vyspělé, tak jak jsou. Je klasifikována jako umělá. Odhadované stáří je plus mínus tisíc let. Když byla Země takhle stará, byla jen kus kouřícího kamene.
„Z toho mi běhá mráz po zádech. Pro jistotu to ohlaste posádce, Dickinsi. Lidi by měli vědět, že se tam stavíme.“ Rozkázal Jim. V jeho hlase bylo slyšet znepokojení.
„Ano pane!“ odpověděl Dickins a rozhlásil tuto podivnou novinu
„Něco novýho?“
„Ne, pane!“ Odpověděl mu Marks.
„No dobře. Jak dlouho ještě?“
„Asi 12 minut.“ Zavolal na něj kapitán Charles.
„Díky.“
Nuda. Hyperprostor je zkrátka nuda. Pomyslel si Jim. Z jeho přemítání, jej vytrhlo zapípání subprostorového vysílače.
„Zachytávám šifrovanou zprávu,!“ zahoukl na Jima vysoký komunikační důstojník major Dickins.
„Přečíst!“
„Stavte se na U9U 1111.“
Náhle na lodi zavládlo ticho. U9U 1111 byla velmi tajemná planeta. Z ní pocházelo mnoho pozemské technologie. Kdysi tam pravděpodobně žila velmi vyspělá civilizace. Zůstalo po ní však jen pár záznamů. Ty se podařilo rozluštit, a proto pozemské lodě jsou vyspělé, tak jak jsou. Je klasifikována jako umělá. Odhadované stáří je plus mínus tisíc let. Když byla Země takhle stará, byla jen kus kouřícího kamene.
„Z toho mi běhá mráz po zádech. Pro jistotu to ohlaste posádce, Dickinsi. Lidi by měli vědět, že se tam stavíme.“ Rozkázal Jim. V jeho hlase bylo slyšet znepokojení.
„Ano pane!“ odpověděl Dickins a rozhlásil tuto podivnou novinu
Po zmíněných dvanácti minutách loď vyskočila z hyperprostoru. Provedla brzdící manévr, a už se chtěla připnout k orbitální stanici, když vtom se ozval známý zvuk subprostorového vysílače.
„Hoďte to na vizuál Dickinsi.“ Poprosil jej Jim.
„Ano pane.“
„Tady FB plukovník Michael Zane. Pane, budete muset přistát na povrch. Montáž těch zbraní a štítů bude složitější, než jsme čekali. Bude jednodušší přistát.“
„No dobře.“
„Plácněte to do hangáru 17. Zane končí.“
„Tak jste to slyšeli. Budeme přistávat. Dickinsi, dejte vědět ostatním lodím. Marksi, sestupte pod úhlem 21 stupňů. Štíty na pět procent. Doufám, že nebude Vanadový déšť.“
„Hoďte to na vizuál Dickinsi.“ Poprosil jej Jim.
„Ano pane.“
„Tady FB plukovník Michael Zane. Pane, budete muset přistát na povrch. Montáž těch zbraní a štítů bude složitější, než jsme čekali. Bude jednodušší přistát.“
„No dobře.“
„Plácněte to do hangáru 17. Zane končí.“
„Tak jste to slyšeli. Budeme přistávat. Dickinsi, dejte vědět ostatním lodím. Marksi, sestupte pod úhlem 21 stupňů. Štíty na pět procent. Doufám, že nebude Vanadový déšť.“
Jakmile loď přistála do hangáru, vypnula motory. Jim dal všem rozchod a zašel si popovídat se Simonsem. Ten byl venku a opíral se o kovové zábradlí. Sledoval vířící se písek. Zrnka rudo oranžového písku se mu vrývala do vlasů.
„Jak je Rayi“ zeptal se jej. „Simonsi!“ trochu hlasitěji pronesl Jim. „Co je ti?“
Simons se ani nepohnul, pořád sledoval písek. Po chvíli se otočil.“Dobrý den pane.“ Pověděl mu flegmaticky. „Sledoval jste někdy písek?“
„Prosim?“
„Písek. Takové obyčejné, a přitom jedinečné.“
„V čem je to jedinečné?“
„Například v tom… hele Jimmy teď mě nic nenapadá“ rozesmál se a poplácal Jima po zádech. „Že tys na to skočil.“
„Na co?“
„Na to, že mi hráblo a začal jsem studovat jedinečnost písku.“
„Věděl jsem, o co jde, celou dobu.“
„Ale jo viděl jsem tě. Byl si vedle, nevěděls co se děje.“
„Ne!“
„No jasně. A jak jinak. Když nepočítám briefing, neviděl jsem tě půl roku.“
„Za moc to nestojí.“
„Proč?“
„Ale nech to bejt. Jo, jinak za dvě hodiny to budou mít hotové. Těšíš se na nový bleskomety?“
„Celkem jo. I když doufám, že je nebudeme muset použít. Nevíš, proč máme letět na U9U 1111?“
„To netuším, ale asi to bude zajímavé, když to neřekli ani mě.“
„Jasně. … Já nevím jak ty, ale já už půjdu dovnitř, ten písek mě začíná štvát. Ochutnám zdejší polní kuchyně.“
„Třeba budou mít místní speciality. Mrkev v prášku.“
„Anebo kuře v prášku.
„Pak tu je druhá možnost, pravé jídlo, ale to by byl osmý div světa.“
Ukončili diskuzi a zašli zpět do hangáru. Tam šli podzemní chodbou až do „centra“. Města pokrytého energetickým polem. Venku mezitím začal pršet onen Vanadový déšť
„Jak je Rayi“ zeptal se jej. „Simonsi!“ trochu hlasitěji pronesl Jim. „Co je ti?“
Simons se ani nepohnul, pořád sledoval písek. Po chvíli se otočil.“Dobrý den pane.“ Pověděl mu flegmaticky. „Sledoval jste někdy písek?“
„Prosim?“
„Písek. Takové obyčejné, a přitom jedinečné.“
„V čem je to jedinečné?“
„Například v tom… hele Jimmy teď mě nic nenapadá“ rozesmál se a poplácal Jima po zádech. „Že tys na to skočil.“
„Na co?“
„Na to, že mi hráblo a začal jsem studovat jedinečnost písku.“
„Věděl jsem, o co jde, celou dobu.“
„Ale jo viděl jsem tě. Byl si vedle, nevěděls co se děje.“
„Ne!“
„No jasně. A jak jinak. Když nepočítám briefing, neviděl jsem tě půl roku.“
„Za moc to nestojí.“
„Proč?“
„Ale nech to bejt. Jo, jinak za dvě hodiny to budou mít hotové. Těšíš se na nový bleskomety?“
„Celkem jo. I když doufám, že je nebudeme muset použít. Nevíš, proč máme letět na U9U 1111?“
„To netuším, ale asi to bude zajímavé, když to neřekli ani mě.“
„Jasně. … Já nevím jak ty, ale já už půjdu dovnitř, ten písek mě začíná štvát. Ochutnám zdejší polní kuchyně.“
„Třeba budou mít místní speciality. Mrkev v prášku.“
„Anebo kuře v prášku.
„Pak tu je druhá možnost, pravé jídlo, ale to by byl osmý div světa.“
Ukončili diskuzi a zašli zpět do hangáru. Tam šli podzemní chodbou až do „centra“. Města pokrytého energetickým polem. Venku mezitím začal pršet onen Vanadový déšť
Zatímco Jimmy se Simonsem byli ve městě, v hangáru 17 se dokončovaly poslední práce. Nové emitory štítů musely být obrovské, aby dokázaly udržet tolik energie v uspořádaném směru. Vyměnilo se také vedení k hlavním kanónům. Po deseti minutách se Jimovi ozvalo ve vysílačce:
“Tady Bravo 1. Žralok čeká na ryby.“
„Rozumím, Jim konec.“
Ve volném překladu to znamenalo, že loď je nabitá a připravená k odletu. Oba tedy vyrazili tunelem zpět k lodi. Když šli do města, ani si neuvědomili, jak je spojovací tunel dlouhý. Když konečně dorazili k rozcestí, od kterých vedly cesty k jednotlivým hangárům, našel Jim nějakou podivnou tabulku.
„Sakra, tohle je divný.“
„Co?“ zeptal se ho nic netušící Ray.
„Podobnou tabulku mi dal Jackie.“
„To je ten magor z 2878??“
„Jo. Si to nechám, uvidíme jestli něco přeložím.“Pousmál se.
Došli až ke vchodu. Jim vešel přechodovou komorou. Nechtěl se transportovat přímo na můstek. To však byla chyba. V tak obrovské lodi, jako je DSC – 5, se člověk lehce ztratí. Nakonec se po deseti minutách dostal až na můstek.
„Pane, očekávali jsme vás již před osmi minutami.“ Řekl mu kapitán Charles
„Sem se trochu zamotal.“ Odpověděl suše Jim. Po můstku bylo slyšet chichotání. “No co, tak sem se ztratil. V týhle mašině najít správný směr, to aby si člověk koupil autonavigaci.
„Tady FB plukovník Michael Zane. Máte uvolněný prostor. Šťastnou cestu.“
„Díky. … Marksi. Podsvětelný 80%, Antigravitační generátory 50 %.“
„Pane, na start není třeba tolik výkonu.“
„Chci provětrat inerciální tlumiče.“
„Dobrá pane.“
Hřmění motorů přehlušilo Vanadový déšť. Větší kuličky klouzaly po štítu a ty menší se anihilovaly. Na orbitě se setkali s ostatními loděmi a vyrazily vstříc U9U 1111.
“Tady Bravo 1. Žralok čeká na ryby.“
„Rozumím, Jim konec.“
Ve volném překladu to znamenalo, že loď je nabitá a připravená k odletu. Oba tedy vyrazili tunelem zpět k lodi. Když šli do města, ani si neuvědomili, jak je spojovací tunel dlouhý. Když konečně dorazili k rozcestí, od kterých vedly cesty k jednotlivým hangárům, našel Jim nějakou podivnou tabulku.
„Sakra, tohle je divný.“
„Co?“ zeptal se ho nic netušící Ray.
„Podobnou tabulku mi dal Jackie.“
„To je ten magor z 2878??“
„Jo. Si to nechám, uvidíme jestli něco přeložím.“Pousmál se.
Došli až ke vchodu. Jim vešel přechodovou komorou. Nechtěl se transportovat přímo na můstek. To však byla chyba. V tak obrovské lodi, jako je DSC – 5, se člověk lehce ztratí. Nakonec se po deseti minutách dostal až na můstek.
„Pane, očekávali jsme vás již před osmi minutami.“ Řekl mu kapitán Charles
„Sem se trochu zamotal.“ Odpověděl suše Jim. Po můstku bylo slyšet chichotání. “No co, tak sem se ztratil. V týhle mašině najít správný směr, to aby si člověk koupil autonavigaci.
„Tady FB plukovník Michael Zane. Máte uvolněný prostor. Šťastnou cestu.“
„Díky. … Marksi. Podsvětelný 80%, Antigravitační generátory 50 %.“
„Pane, na start není třeba tolik výkonu.“
„Chci provětrat inerciální tlumiče.“
„Dobrá pane.“
Hřmění motorů přehlušilo Vanadový déšť. Větší kuličky klouzaly po štítu a ty menší se anihilovaly. Na orbitě se setkali s ostatními loděmi a vyrazily vstříc U9U 1111.
Když letěli hyperprostorem, celý můstek byl zticha, nikdo nevěděl, co je tam dole čeká. Když vystoupili do normálního vesmíru, uviděli třetí armádu IGUF rozprostřenou po orbitě gigantické planety. Třetí armáda byla 5 křižníků BC – 17, 7 BC – 16, 3 bombardovací lodě B – 23, 4 mateřské křižníky C – 9 (C – 9 dokáže unést 1500 letounů F 454) a jedna bojová loď Bs – 7.
„Tady Delta Sierra Charlie 5, ozvěte se bravo alfa sedm!“ zavolal Jim velitele třetí armády
„Bravo alfa sedm, brigádní generál Gordon. Jimmy transportuj se na povrch. Souřadnice ti pošleme za chvíli.“
„Díky.“ Ukončil spojení. „Lidi, dneska nějak lítám. Nazdar.“
V tu chvíli ho pohltil transportní paprsek a Jim byl přenesen hned před ruiny pravděpodobně hlavního města planety. Tam na něj čekal vědec v bílém plášti.
„Dobrý den Generále.“ Zasalutoval.
„Nechte si to.“
„Prosím?“
„Ááá, kašli na to kámo. Tak co pro mě máte?“
Tento způsob jednání vědce zřejmě podivil. Při cestě do polního tábora před městem vědec prohodil:
„Víte, čekal sem zelenou gumu. Slyšel jsem Generál Johnson. Generálové jsou většinou zelené gumy.“ Pronesl žertovně vědec.
„Myslíte?“ zeptal se povýšeným tónem. Vědec se zamračil. „Ale to byl vtip … jak se menuješ?“
„Carl Phillow.“
„Jasně. To byl vtip Phillowe.“
„Jistě pane.“
Mezitím došli k táboru. Phillow vytáhl plány města, položil je na stůl a začal vysvětlovat.
„To, proč jste sem přišli, je zde…“ a ukázal na čerstvě dotištěnou část. „… Odpálili jsme cestu k centru. To co tam uvidíte …“ vytáhl fotky, posel je různě po stole. „… Zkrátka tomu nebudete věřit.“ Na fotkách byly obrázky stříbřitého objektu, tyčícího se do výše dvou set metrů.
„Vypadá to jako věžák.“
„Ne, není to obytná budova, ty jsou kolem. To je něco jako radnice. Řídící centrum planety. Pokračuje to hodně do podzemí, a tam jsou hodně zajímavý věcičky. Pojďte za mnou.“
Nasedli do vznášedla. To bylo ryze účelové. Žádné vychytávky. Dopravní prostředek armády. Malý zdroj, antigravitační deska, knipl, trubkový rám zepředu a zespoda obitý plechem. Lehce vystoupali a Phillow ukázal, že vznášedlo neřídí poprvé. Proletěli rychle rovnými, širokými ulicemi a pomalu se jim začal rýsovat vršek věže. Přistáli a vystoupili. Proudy lidí chodili dovnitř a ven. Stále následoval vědce, ale už dávno ztratil pojem o orientaci. Pozastavili se na místě, kde bylo padesát vědců. Tato místnost byla nazvána jako můstek.
„Tady jsou taky zajímavé věci, ale ty vám nejsou k ničemu.“ Vytrhl jej z údivu Phillow. A táhl ho dál. Postřehl, že sestoupili hodně pater, pak zase zahýbali všemožnými směry, míjeli místnosti malé i velké a konečně došli do rozlehlé místnosti.
„To je vono.“ Ukázal Phillow.
Jeho prst mířil na skříň s několika válcovitými objekty o tvaru kulek používaných do SR-78 (odstřelovací puška).
„Co to je?“ Zeptal se bez obalu.
„Zdroj. Obrovský. Dokáže nahradit 34 gondiových zásobníků. Jak jste si mohl všimnout, svítí se, je tu čerstvý vzduch. Zapojili jsme naše generátory a našli „seznam“. Tam se psalo o zdroji energie. To je on.“
„A na co je mi stovky let starý zdroj?“
„Vedle je něco jako výrobní pás. Dělali se tam pokusy a podařilo se nám podle návodu ze „seznamu“ vytvořit obal zdroje a přizpůsobit ho naší technologii. Byl ale vybitý. Tak jsme se dočetli, že je tam nakompresovaná temná energie, způsobující rozpínání vesmíru. Tak jsme to hodili do volného prostoru a napojili na to generátor. Nevědomky jsme uvnitř vyrobili nějaký druh magnetu, to jsme zjistili, až se podezřele rychle vybil generátor. Ale narvali jsme tam 28 % kapacity. Tak jsme to vrátili a opakovali proces. Teď tu pro vás máme pět téměř plně nabitých zdrojů.“
„Párada! Za kolik?“
„Zadarmo.“ Pousmál se Phillow.
„Beru. Zabalte mi pět.“
„Tady Delta Sierra Charlie 5, ozvěte se bravo alfa sedm!“ zavolal Jim velitele třetí armády
„Bravo alfa sedm, brigádní generál Gordon. Jimmy transportuj se na povrch. Souřadnice ti pošleme za chvíli.“
„Díky.“ Ukončil spojení. „Lidi, dneska nějak lítám. Nazdar.“
V tu chvíli ho pohltil transportní paprsek a Jim byl přenesen hned před ruiny pravděpodobně hlavního města planety. Tam na něj čekal vědec v bílém plášti.
„Dobrý den Generále.“ Zasalutoval.
„Nechte si to.“
„Prosím?“
„Ááá, kašli na to kámo. Tak co pro mě máte?“
Tento způsob jednání vědce zřejmě podivil. Při cestě do polního tábora před městem vědec prohodil:
„Víte, čekal sem zelenou gumu. Slyšel jsem Generál Johnson. Generálové jsou většinou zelené gumy.“ Pronesl žertovně vědec.
„Myslíte?“ zeptal se povýšeným tónem. Vědec se zamračil. „Ale to byl vtip … jak se menuješ?“
„Carl Phillow.“
„Jasně. To byl vtip Phillowe.“
„Jistě pane.“
Mezitím došli k táboru. Phillow vytáhl plány města, položil je na stůl a začal vysvětlovat.
„To, proč jste sem přišli, je zde…“ a ukázal na čerstvě dotištěnou část. „… Odpálili jsme cestu k centru. To co tam uvidíte …“ vytáhl fotky, posel je různě po stole. „… Zkrátka tomu nebudete věřit.“ Na fotkách byly obrázky stříbřitého objektu, tyčícího se do výše dvou set metrů.
„Vypadá to jako věžák.“
„Ne, není to obytná budova, ty jsou kolem. To je něco jako radnice. Řídící centrum planety. Pokračuje to hodně do podzemí, a tam jsou hodně zajímavý věcičky. Pojďte za mnou.“
Nasedli do vznášedla. To bylo ryze účelové. Žádné vychytávky. Dopravní prostředek armády. Malý zdroj, antigravitační deska, knipl, trubkový rám zepředu a zespoda obitý plechem. Lehce vystoupali a Phillow ukázal, že vznášedlo neřídí poprvé. Proletěli rychle rovnými, širokými ulicemi a pomalu se jim začal rýsovat vršek věže. Přistáli a vystoupili. Proudy lidí chodili dovnitř a ven. Stále následoval vědce, ale už dávno ztratil pojem o orientaci. Pozastavili se na místě, kde bylo padesát vědců. Tato místnost byla nazvána jako můstek.
„Tady jsou taky zajímavé věci, ale ty vám nejsou k ničemu.“ Vytrhl jej z údivu Phillow. A táhl ho dál. Postřehl, že sestoupili hodně pater, pak zase zahýbali všemožnými směry, míjeli místnosti malé i velké a konečně došli do rozlehlé místnosti.
„To je vono.“ Ukázal Phillow.
Jeho prst mířil na skříň s několika válcovitými objekty o tvaru kulek používaných do SR-78 (odstřelovací puška).
„Co to je?“ Zeptal se bez obalu.
„Zdroj. Obrovský. Dokáže nahradit 34 gondiových zásobníků. Jak jste si mohl všimnout, svítí se, je tu čerstvý vzduch. Zapojili jsme naše generátory a našli „seznam“. Tam se psalo o zdroji energie. To je on.“
„A na co je mi stovky let starý zdroj?“
„Vedle je něco jako výrobní pás. Dělali se tam pokusy a podařilo se nám podle návodu ze „seznamu“ vytvořit obal zdroje a přizpůsobit ho naší technologii. Byl ale vybitý. Tak jsme se dočetli, že je tam nakompresovaná temná energie, způsobující rozpínání vesmíru. Tak jsme to hodili do volného prostoru a napojili na to generátor. Nevědomky jsme uvnitř vyrobili nějaký druh magnetu, to jsme zjistili, až se podezřele rychle vybil generátor. Ale narvali jsme tam 28 % kapacity. Tak jsme to vrátili a opakovali proces. Teď tu pro vás máme pět téměř plně nabitých zdrojů.“
„Párada! Za kolik?“
„Zadarmo.“ Pousmál se Phillow.
„Beru. Zabalte mi pět.“
Jakmile byli zdroje na palubě DSC – 5, rozhodl Jim, že je nechá v bednách. Za chvíli bylo vše hotové, naložené a konvoj vyrazil vstříc neznámu galaxie Andromedy. Všichni pomyslně zamávali Mléčné dráze a odstartovali do hyperprostoru. Nikdo, dokonce ani třetí armáda nezpozorovala dva malé objekty, jež bíle zasvětélkovaly, a zmizeli v dáli. Ve stejném kurzu jako konvoj…
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář